úterý 4. května 2004

Brno, 4/5/04 09:40 CET
Tak, a je třeba dodatečně dopsat poslední řádky povídání o Americe (teď už s háčkama a čárkama, bo je dopisuji po návratu v Brně).

Hádanka: Kdy jde Američan pěšky? Když vysedne z auta, aby do něj dotankoval benzín.

Ale vážně, zpět k vyprávění. Ve čtvrtek ráno jsme se rozloučili s rodinou, u níž jsme bydleli několik dní, a jeli do Fort Worthu na místo, kde se kdysi nakládal dobytek do železničních vagónů, aby putoval na sever do velkých průmyslových center. Dnes toto místo slouží jako muzeum a lákadlo pro turisty, kovbojové tu předvádí své umění (honí malé stádo longhornů, kteří jsou už tak vycvičení, že je vlastně ani honit nemusí). Myslel jsem, že si tam koupím klobouk, ale nějak jsem si nevybral, a kupovat něco za každou cenu nemá smysl. Pak jsme se byli podívat na tzv. »vodní zahrady« v centru Fort Worthu, je to soustava vodotrysků a kaskád v moderním stylu (beton s hrubými kamínky), která se do moderního městského centra skutečně hodí. Večer se konala malá párty u rodičů Tomovi manželky Adriany, skvělé mexické jídlo, po něm pouštíme filmovou nahrávku, kterou nám na vystoupeních v Dentonu a v Dalasu natočil profesionální kameraman. Pal jsme ještě zajeli na krátkou návštěvu centra Fort Worthu s večerním osvětlením (byla vskutku krátká, čtvrthodinová, ale Tom chtěl uskutečnit i poslední krok, který nám slíbil). Večer jsme si dali ještě pivo a povídali si s Adrianinými rodiči hodně přes půlnoc. Přístup k Internetu sice byl, ale něchtělo se mi do psaní. Spal jsem venku na verandě na plastovém plážovém lehátku, a kdybych neměl bolavé rameno (prostydlý sval z věčně studené klimatizace), spalo by se mi velmi dobře. Ráno měl Sovík jako obvykle zpoždění, ale na letiště jsme dojeli i přes dost hustou dopravu v rozumném čase, poslední pivo na texaském území, pak projít odbavením, Maruška si zapoměla v batůžku nůžky a manikůru, coby ostré předměty s tím nesmí na palubu letadla, tudíž zabaveno, poslední křupky, poslední návštěva restroomu (WC) a šup do letadla (zaměstnanci Delta Airlines neumí přidělit letenky tak, aby páry seděli vedle sebe, ale my si to umíme dokombinovat!, totéž se opakovalo na JFK v New Yorku, to už jsme na Delta Airlines celkem nahlas nadávali). Tak jako v jakémkoliv jiném dopravním prostředku ani v airbusu neusnu, a tak sleduji jakýsi americký film o soutěžení hudebních škol a Slavnosti sněženek, dívali jsme se na západ slunce, polární záři a svítání, je 5:00 CET, když si tyto řádky poznamenávám do bločku (necelé tři hodiny do přistání, výška cca 10 km, rychlost necelých 1000km/hod, 120km/hod vítr »v zádech«), obzor zvolna žloutne, modrá, kdybych to zkusil vyfotit, bude to »kýč na druhou«, jak jej příroda umí dobře vytvářet. 5:58 se nad obzor vyhouplo slunko, letušky pomalu servírují snídani. Na letišti v Praze jdeme na pasovou kontrolu k přepážce EU, nikoliv Non EU (odjeli jsme z ČR do USA, vracíme se z USA do EU!), pak bohužel zjiš»ujeme, že chybí tři kufry (můj je mezi nimi), takže sepisujeme reklamace, a frčíme autobusem do Brna. Kufry naštěstí dorazili s jednodenním zpožděním za námi.

Ještě několik poznámek, které jsem si zapsal do notýsku:
1) Nejdelší vlak, který jsem v USA viděl, vezl uhlí do elektrárny a měl 123 vagónů a 3 lokomotivy.
2) Američané se tak bojí dopravní zácpy, že občas sjíždí z dálnice na nečekaných místech.
3) V ZOO jsme viděli i největší žijící ještěrku, komodo dragon, a někteří papoušci byli volně bez jakékoliv sítě, a přesto neuletí.
4) Američanky mají většinou dlouhé vlasy.

středa 28. dubna 2004

Aubrey, 28/4/04 22:10 CDT
Takze posledni zapisky psane v Americe (ty dalsi budu asi muset dopsat v Brne, neb nepredpokladam, ze bych se tu jeste dostal k mailu): rano jsme jeli do Fort Worthu do ZOO, ktera nas mile prekvapila velmi dobrym zarizenim (bezva ohrady pro zvirata, skoro vse ze dreva a z bambusu, sposta udelatek pro decka), rozlohou sice byla asi mensi nez ta nase brnenska, ale jinak musim uznat jeji kvality. Pak jsme byly v Japonskych zahradach, malebnem koutku (nikoliv malem rozsahem) uprostred parku skoro v centru mesta, moc se mi tam libilo. Pak jsme byli nakupovat neco drobnych pozornosti dom. No a vecer nas cekal zlaty hreb programu dne – navsteva asijske restaurace se samoobsluznym rezimem, neboli berte si od vseho kolik chcete (brali jsme si od vseho jen malinko, ale ozkouseli jsme snad petadvacet druhu ruznych dobrot). Nejvic jsem si pochutnal na krabich klepetech (to nema s krabimi tycinkami nic spolecneho, respektive krabi tycinky maji z kraba jen tu vuni!). Pred spanim je treba se skoro uplne zbalit, na rano toho moc nenechavat, neb uz od rodin s kufrem odjizdime, zitra nas ceka zaverecna party u Toma Sovika a pak v patek odlet. Zbytek povidani budu asi muset dopsat v Brne, neb nepredpokladam, ze bych se jeste tady v USA dostal k mailu.
Aubrey, 28/4/04 0:15 CDT
Dalsi den plny zazitku: nejprve v deset na farme jizda na koni, vim, pro ty, kdoz to znaji, by to byla »polivcicka«, ale pro mne to byl zazitek, ac jsme jeli jen hodinku pekne v jedne rade po cestickach prirodniho parku na hodnych konich, zvyklych na neznale turisty… Pak jsme se presunuli do centra Dalasu, videli misto, kde byl zastrelen Kenedy, prohledli si Dalas pekne z vysky z otocne restaurace (v kouli, neco jako moskevske Ostankino) a pak po svych prochodili centrum mezi mrakodrapy (staveji je tu proto, aby dokazali moc a silu cloveka – a penez – nikoliv pro nedostatek mista, samotne mesto se rozleza do nekonecnych dalav texaskych… V sousedstvi centra mesta s jeho mrakodrapy lze nalezt dalnici, honosne ctvrti, sklady i vlak, ci reku s malym koritem a obrovskou plochou zaplavove nivy, o prostor tu skutecne nejde!) Vecer jsme pak stravili ve slavnem Hard Rock Cafe Dalas. Byli jsme ponekud prekvapeni a zaskoceni americkym zpusobem zabavy. A nyni jsme dokonale »tired and sleepy« (unaveny a spaci).

pondělí 26. dubna 2004

Aubrey, 26/4/04 22:45 CDT
Tedy dalsi vypraveni: Prvni mne napadla poznamka, kterou jsem opomel napsat vcera, hvezdne nebe se tu zas tak moc od naseho nelisi, snad jen, ze mesic se zda byt jaksi vic »turecky«, neboli coby pulmesicek zari na obloze jako lodka, ponekud jinak natocen, nez jak jsme u nas doma zvykli. Dnes jsme vstavali uz o pul sedme, bo jsme meli sraz v 8:00 u UNT, jenze Marigold z Bannym dorazili az po pul devate. Vydali jsme s e na dlouhou cestu do Oklahomy do indianske rezervace, kde jsme navstivili muzeum indianske kultury (neco jako u nas skanzen, ale malicky), videli indiansky tanec v podani jedineho tanecnika a prohledli si galerii indianskych obrazu (obe muzea byla zavrena, je pondeli), a jinou cestou, castecne mimo hlavni dalnice, takze kolem byla prerie, brush (oznaceni pro neco, co neni ani les, ani prerie) a pasouci se kravy, nic vic, americka idilka, se vratili zpet do Aubrey, utahani, takze jen u plechovkoveho piva zapisuji tyto radky a jdu spat. Zase zitra…

neděle 25. dubna 2004

Aubrey, 25/4/04 22:30 CDT
Takze jak to bylo dal? Kolem poledne jsme sedli do auta, ja, Sapa, pan a pani Rovesovi a jejich nejmladsi dcera, a jeli jsme na obed. V Americe totiz neni zvykem varit prilis mnoho doma, naopak, na obed a na veceri se chodi velmi casto do restaurace. Obedvali jsme v jedne restauraci na okraji Dalasu, nebot jsme se tam sesli jeste se starsi dcerou Rovesovych (do Dalasu se provdala). Pak jsme se vratili do Dentonu na »Denton Arts & Jazz Festival«, potkali jsme se tam s Marigold a Bunnym, shledli brisni tance, poslechli si nekolik ruznych podani jazzu, na zaver pak dve hodiny protancili s mistnimi na prirodnim parketu, samozrejmne ze jsme tancili i ceskou polku. Nektere studenty jsme znali z jejich predchozich navstevy v Brne. Totalne vytanceni a unaveni (dance is live, live is dance) jsme se vratili do Aubrey, uklidili si vyprane pradlo do kufru a sebe do postylek.
Aubrey, 25/4/04 11:50 CDT
Tedy zase par radku, nedelni rano je tu trochu dusne (mluvim pouze o vlhkosti vzduchu, jinak v pohode) a na zdejsi pomery relativne chladne, spal jsem az do pul devate. Trochu prekvapujici byla nepritomnost pani Rivesove a jeji dcery, ale pak jsme si to dovysvetlili: je nedelni dopoledne, vetsina Americanu je v kostele. Po snidani jsme s panem Rivesem zasli na prochazku, pokochat se zeleni a zpevem ptactva, netreba stale podnikat neco »strasne napinaveho«, i maly vylet po okoli mezi farmickami je prijemne stravene dopoledne.

sobota 24. dubna 2004

Aubrey, 24/4/04 22:45 CDT
Takze zase po dvou dnech zasedam ke klavesnici, abych popsal dalsi cast naseho putovani po USA. Patecni rano v La Grange jsme zahajili setkanim na Monument Hill, kterezto misto je pamatne pro Americany jakousi udalosti tykajici se valky s Mexikem, priznam se, ze jsem to presne nepochopil, ale jedno vim jiste, byl z toho mista nadherny vyhled na Colorado a na pozustatky nejstarsiho pivovaru v Texasu (neco jako zdejsi »archeologicka pamatka«). Pak jsme vyrazili po sedmdesatsedmicce zpatky na sever do mestecka West. Zdejsi skola ma krasny obrovsky sal pro divadelni a jina predstaveni, uz jsme se tesili, ze se podari perfektne nasvitit zaverecne vystoupeni (nami pracovne nazyvane »Kelti«), jenze venku se spustila ohromna bourka, doslo k vypadku proudu a vypadku spousty jisticu, takze sal jel na zalozni zdroj, bohuzel bez moznosti ovlivnovat intenzitu osvetleni. Po vystoupeni nasledovala mala party, a ac bylo avizovano, ze bude bezalkoholova, alkoholu bylo k dispozici mozna vic nez zdravo. Spali jsme se Sapou u prijemnych starsich lidi mimo vlastni mestecko na male farme. V sobotu rano, za deste (a venku je najednou mimoradne chladneji nez uvnitr v klimatizovanych mistnostech), se schazime u domu mistniho »predaka krajanu« (nejspis ma ta funkce nejaky oficialni nazev, ale ten jsem nepochytil, a myslim, ze to neni dulezite) a jedeme po dalnici 35 do Dalasu, kde nas ceka posledni vystoupeni v mistnim sokolskem dome. Podarilo se nam vyresit osvetleni salu (nasli jsme nepouzivana stara svetla, zapojili je pres prodluzky, takze osvetleni na Kelty bylo mozna jedno z nejlepsich, nepocitam-li to v divadle v Austinu). A po vystoupeni skvela party s krajany, jeste tu umi uvarit perfektni vepro, knedlo, zelo… Ale uz zaciname citit unavu, takze kdyz nas pak Tom vezl do Dentonu, kde si nas vyzvedavali nase »zakladni« rodiny, uz se mi chtelo spat. S manzeli Rivesovimi jsme se jeste stavili na pivo a pizzu, a kdyz jsme dojeli do Aubrey, vsichni se skoro hned »rozutekli« spat, ja se do postylky chystam taktez. Dalsi vypraveni, o nepracovni casti turne, neb ted nas ceka ta dovolenkovo poznavaci polovina pobytu, bude nasledovat.