úterý 4. května 2004

Brno, 4/5/04 09:40 CET
Tak, a je třeba dodatečně dopsat poslední řádky povídání o Americe (teď už s háčkama a čárkama, bo je dopisuji po návratu v Brně).

Hádanka: Kdy jde Američan pěšky? Když vysedne z auta, aby do něj dotankoval benzín.

Ale vážně, zpět k vyprávění. Ve čtvrtek ráno jsme se rozloučili s rodinou, u níž jsme bydleli několik dní, a jeli do Fort Worthu na místo, kde se kdysi nakládal dobytek do železničních vagónů, aby putoval na sever do velkých průmyslových center. Dnes toto místo slouží jako muzeum a lákadlo pro turisty, kovbojové tu předvádí své umění (honí malé stádo longhornů, kteří jsou už tak vycvičení, že je vlastně ani honit nemusí). Myslel jsem, že si tam koupím klobouk, ale nějak jsem si nevybral, a kupovat něco za každou cenu nemá smysl. Pak jsme se byli podívat na tzv. »vodní zahrady« v centru Fort Worthu, je to soustava vodotrysků a kaskád v moderním stylu (beton s hrubými kamínky), která se do moderního městského centra skutečně hodí. Večer se konala malá párty u rodičů Tomovi manželky Adriany, skvělé mexické jídlo, po něm pouštíme filmovou nahrávku, kterou nám na vystoupeních v Dentonu a v Dalasu natočil profesionální kameraman. Pal jsme ještě zajeli na krátkou návštěvu centra Fort Worthu s večerním osvětlením (byla vskutku krátká, čtvrthodinová, ale Tom chtěl uskutečnit i poslední krok, který nám slíbil). Večer jsme si dali ještě pivo a povídali si s Adrianinými rodiči hodně přes půlnoc. Přístup k Internetu sice byl, ale něchtělo se mi do psaní. Spal jsem venku na verandě na plastovém plážovém lehátku, a kdybych neměl bolavé rameno (prostydlý sval z věčně studené klimatizace), spalo by se mi velmi dobře. Ráno měl Sovík jako obvykle zpoždění, ale na letiště jsme dojeli i přes dost hustou dopravu v rozumném čase, poslední pivo na texaském území, pak projít odbavením, Maruška si zapoměla v batůžku nůžky a manikůru, coby ostré předměty s tím nesmí na palubu letadla, tudíž zabaveno, poslední křupky, poslední návštěva restroomu (WC) a šup do letadla (zaměstnanci Delta Airlines neumí přidělit letenky tak, aby páry seděli vedle sebe, ale my si to umíme dokombinovat!, totéž se opakovalo na JFK v New Yorku, to už jsme na Delta Airlines celkem nahlas nadávali). Tak jako v jakémkoliv jiném dopravním prostředku ani v airbusu neusnu, a tak sleduji jakýsi americký film o soutěžení hudebních škol a Slavnosti sněženek, dívali jsme se na západ slunce, polární záři a svítání, je 5:00 CET, když si tyto řádky poznamenávám do bločku (necelé tři hodiny do přistání, výška cca 10 km, rychlost necelých 1000km/hod, 120km/hod vítr »v zádech«), obzor zvolna žloutne, modrá, kdybych to zkusil vyfotit, bude to »kýč na druhou«, jak jej příroda umí dobře vytvářet. 5:58 se nad obzor vyhouplo slunko, letušky pomalu servírují snídani. Na letišti v Praze jdeme na pasovou kontrolu k přepážce EU, nikoliv Non EU (odjeli jsme z ČR do USA, vracíme se z USA do EU!), pak bohužel zjiš»ujeme, že chybí tři kufry (můj je mezi nimi), takže sepisujeme reklamace, a frčíme autobusem do Brna. Kufry naštěstí dorazili s jednodenním zpožděním za námi.

Ještě několik poznámek, které jsem si zapsal do notýsku:
1) Nejdelší vlak, který jsem v USA viděl, vezl uhlí do elektrárny a měl 123 vagónů a 3 lokomotivy.
2) Američané se tak bojí dopravní zácpy, že občas sjíždí z dálnice na nečekaných místech.
3) V ZOO jsme viděli i největší žijící ještěrku, komodo dragon, a někteří papoušci byli volně bez jakékoliv sítě, a přesto neuletí.
4) Američanky mají většinou dlouhé vlasy.